Chcete děti naučit nějakou pěknou básničku? Hledáte ideální rozpočítávadlo nebo říkadla pro děti do školky nebo do školy na recitační soutěž? Připravili jsme pro vás básničky pro děti rozdělené do několika kategorií, ze kterých můžete vybírat:

​Rohatí děsiví čerti chřestící řetězy. Andělsky krásný anděl. A dobrotivý Svatý Mikuláš, i když i tomu z nůše může někdy trčet rekvizita v podobě dětské nohy.

W ubiegły piątek po raz drugi nasze "gwiazdeczki" miały szansę zamienić się w aktorów. A wszystko to za sprawą organizowanej ...

Čert a Káča Čert a Káča V jedné vesnici byla stará děvečka, jménem Káča. Měla chaloupku, zahradu a k tomu ještě pár zlatých peněz, ale kdyby byla celá v zlatě seděla, nebyl by si ji ani ten nejchudší chasník vzal, protože byla jako čert zlá a hubatá. Měla starou matku, a leckdy posluhu potřebovala, ale kdyby byl mohl někoho krejcar spasit a ona dukáty platila, nebyl by jí toho nejmenšího udělal, protože se hned pro každé slovo soudila a vadila, až to bylo na deset honů slyšet. K tomu všemu nebyla hezká, a tak zůstávala na ocet, až jí bylo již pomalu čtyřicet let. Jak to z většího dílu ve vesnicích bývá, že je každou neděli odpoledne muzika, bylo to i tu; jak se ozvaly u rychtářů aneb v hospodě dudy, hned byla plná sednice hochů, v síni a po návsi stála děvčata a u oken děti. Ale nejprvnější mezi všemi byla Káča; hoši na děvčata kývali, a ty se ubíraly do kola, ale Kačence se toho štěstí co živa byla ani jednou nedostalo, ač by dudákovi třeba sama byla zaplatila, než navzdor tomu nevynechala přece ani jednu neděli. Jedenkráte jde také a myslí si po cestě: "Tak stará jsem již, a ještě jsem s hochem netancovala, není-li to k zlosti? Věru dnes bych tancovala třeba s čertem." Se zlostí přijde do hospody, sedne ke kamnům a dívá se, který kterou k tanci bere. Najednou vejde do dveří pán v mysliveckém oděvu, sedne nedaleko Kačenky za stůl a dá si nalít. Děvečka přinese pivo, pán je vezme a nese Kačence připít. Kačenka se chvíli v duchu divila, že má ten pán pro ní takovou čest, chvilku se upejpala, ale konečně se ještě ráda napila. Pán džbánek postaví, vytáhne z kapsy dukát, hodí ho dudákovi a křičí: "Sólo, hoši!" Hoši se rozstoupí, a pán si bere Káču k tanci. "I kýho šlaka, kdopak asi je?" ptají se staří a sestrkují hlavy; hoši se ušklebují a děvčata schovávají hlavu jedna za druhou a přikrývají hubu zástěrou, aby Káča nezahlídla, že se jí smějou. Ale Káča neviděla žádného, ona byla ráda, že tancuje, byť by se jí byl celý svět smál, nebyla by si z toho pranic dělala. Celé odpoledne, celý večer tancoval pán jen s Káčou, kupoval marcipán i sladkou vodku, a když přišel čas jít domů, vyprovázel ji po vsi. "Kéž bych mohla s vámi tak do smrti tancovat jako dnes," pravila Káča, když se měli rozcházet. "I to se ti může stát, pojď se mnou." "A kde zůstáváte?" "Chyť se mě kolem krku, já ti povím." Káča ho popadla, ale v tom okamžení se proměnil pán v čerta a letěl s ní rovnou k peklu. U vrat se zastavil a tloukl, kamarádi přišli, otevřeli, a když uviděli tovaryše, že je celý upachtěn, chtěli mu ulehčit a Káču z něho sundat. Ale ta se držela jako klíště a živou mocí se odtrhnout nedala; chtěj nechtěj musel se čert s Káčou na krku k panu Antichristovi odebrat. "Koho si to neseš?" ptal se ho pán. A tu povídal čert, Jak chodil po zemi, že zaslechl Káčin nářek o tanečníka, a mysle ji trochu zastrašit, že se s ní pustil do tance, a pak že jí na chvíli také peklo chtěl okázat. "Já nevěděl," dokončil, "že se mě nebude chtít pustit." "Protože jsi hlupák a naučení moje si nepamatuješ," vyjel na něj starý pán. "Dříve než s kým co začneš, máš jeho smýšlení znát; kdybys byl na to vzpomněl, když tě Káča vyprovázela, nebyl bys ji bral s sebou. Nyní se mi kliď z očí, a hleď, jak se jí zbavíš." Pln mrzutosti štrachal se čert s pannou Kačenkou na zem. Sliboval jí hory doly, jestli se ho pustí, proklínal ji, ale všecko nic platno. Utrmácen, rozzloben přijde se svým břemenem na jednu louku, kde mladý ovčák v hrozitánském kožichu zaobalen ovce pásl. Čert byl proměněn v obyčejného člověka, a tedy ho ovčák nepoznal. "Kohopak to nesete, příteli?" ptá se důvěrně čerta. "Ach, milý člověče, ledva dýchám. Považte jen, já šel svou cestou, na nic ani nepomysle, tu mi skočí ta ženská na krk a nechce se mě živou moci pustit. Chtěl jsem ji nést až do nejbližší vesnice a tam ji nějak odbýt, ale nejsem v stavu, nohy pode mnou klesají." "No, počkejte chvilku, já vám od té neodbyty pomohu, ale ne na dlouho, protože musím zase pást; asi na půl cesty ji odnesu." "I to budu rád." "Slyšíš, ty, chyť se mě," křičel ovčák na Káču. Sotva to Káča uslyšela, pustila se čerta a chytla se huňatého kožichu. Nyní měl štíhlý ovčák co nést Káču a hrozný velký kožich, který si byl ráno od nádvorníka vypůjčil. Avšak ho to také dost brzo omrzelo; i myslil, jak by se Káči zbavil. Přijde k rybníku, a tu mu napadne, aby ji tam hodil. Ale jak? Kdyby byl mohl kožich i s ni svléknout! Byl mu sice dost volný, a proto se o to pomalounku pokoušel, jestli by to šlo. A hle! vyndá jednu ruku, Káča neví nic, vyndá druhou, Káča neví ještě nic, odundá první pentličku z knoflíku, oddělá druhou, třetí a žblunk - Káča leží v rybníce i s kožichem. Čert nešel za ovčákem, on seděl na mezi a pásl ovce, dívaje se, brzo-li se ovčák s Káčou navrátí. Nemusel dlouho čekat. Mokrý kožich na rameně pospíchal ovčák k louce, mysle, že bude cizinec již snad u vesnice a ovce že jsou samotny. Když se spatřili, koukal jeden na druhého. Čert, že jde ovčák bez Káči, a ovčák, že tam pán posud sedí. Když se domluvili, řekl čert k ovčákovi: "Já ti děkuju, tys mi velkou stužbu prokázal, neboť bych se byl snad musel do soudného dne s Káčou nosit. Nikdy na tebe nezapomenu, a jednou se ti bohatě odměním. Abys ale věděl, komu jsi z nouze pomohl, povím ti, že jsem čert." To dořekl a zmizel. Ovčák zůstal chvíli jako omámený stát, pak pravil sám k sobě: "Jsou-li všichni tak hloupí jako on, tedy je dobře." Nad tou zemí, kde náš ovčák živ byl, panoval mladý kníže. Bohatství měl dost; jsa svobodným pánem nade vším, požíval všeho v plné míře. Den ode dne kochal se v rozkoších, jakýchž jen svět podat může, a když nastala noc, ozýval se z knížecích síni zpěv rozpustilých hýřivých mladíků. Zem spravovali dva správcové, kteří nebyli o nic lepší než sám pán. Co neprohýřil kníže, nechali si oni dva, a ubohý lid nevěděl, kde má již peněz nabrat. Kdo měl krásnou dceru anebo peníze, ten neměl utěšené chvíle, neboť mohl s jistotou rozkaz očekávat, že to kníže vším právem pro sebe požádá, a milost boží tomu, kdo by se vůli jeho protivil! Kdož by mohl takového panovníka milovat? Po celé zemi proklínal lid knížete i správce země. Jedenkráte, když nevěděl již, co si má vymyslit, povolal kníže hvězdáře a poručil, aby jemu i dvěma jeho správcům planety četl. Hvězdář uposlechl a zkoumal v hvězdách, jaký konec vezme život tří marnotratníků. "Odpusť, knížecí Milosti," řekl, jsa hotov se svým zkoumáním, "tvému životu i tvým správcům hrozí takové nebezpečenství, že se; to vyřknouti obávám." "Jen mluv, ať je to cokoliv! Ty ale zde zůstat musíš, a nevyplní-li se tvá slova, přijdeš o hlavu." "Já se milerád spravedlivému rozkazu podvoluji. Poslyš tedy: než bude druhá čtvrt měsíce, přijde pro oba správce čert, v tu a tu hodinu, ten a ten den, a v úplňku přijde pak i pro tebe, knížecí Milosti, a všecky tři vás za živa do pekla odnese." "Do vězení odveďte toho lživého šejdíře!" poručil kníže, a služebníci učinili podle rozkazu. V srdci nebylo knížeti, jak se stavěl; slova hvězdářova otřásla jím jako hlas soudný. Poprvé se v něm ozvalo svědomí! Správce odvezli napolo mrtvé domů, žádný z nich do huby nevzal. Sebravše všechno jmění své, sedli do vozů, ujeli na své statky a dali hrady ze všech stran zatarasit, aby pro ně čerti přijít nemohli. Kníže se obrátil na pravou cestu, žil tiše a pokojně, a zponenáhla se pouštěl do spravování země, doufaje, že se snad přece krutý osud nevyplní. O těch věcech neměl chudý ovčák ani zdání; den jak den pásal své stádo a nestaral se pranic, co se ve světě děje. Jednoho dne znenadání stojí před nim čert a praví k němu: "Přišel jsem, ovčáčku, abych se ti za tvou službu odměnil. Až bude čtvrt měsíce, mám odnést do pekla bývalé správce země, protože okrádati chudý lid a knížeti zle radili. Víš-li co, poněvadž vidím, že se polepší, nechám je tu a přitom se ti hned odměním. Až přijde ten a ten den, vejdi do prvního hradu, kde bude množství lidu. Až se strhne v hradu křik, služebníci vrata otevřou a já pána pryč povedu, tu ke mně přistup a řekni: "Odejdi v tu chvíli, sice bude zle!" Já tě poslechnu a půjdu. Potom si ale dej od pána dva pytle zlata dát, a nebude-li chtít, řekni jen, že mě zavoláš. Od toho jdi k druhému hradu, a též tak udělej a stejný plat požádej. S penězi ale dobře hospodař a užívej jich k dobrému. Až bude měsíc v úplňku, musím odnést samého knížete, než to bych ti neradil, abys ho chtěl vysvobodit, sice bys musel vlastní svou kůži nastavit." To dořekl a odešel. Ovčák si pamatoval každé slovo. Když bylo čtvrt měsíce, vypověděl službu a šel ke hradu, kde jeden z těch dvou správců zůstával. Přišel tam právě včas. Zástupy lidstva stály tu a dívaly se, až čert pána ponese. Tu se strhne v zámku zoufanlivý křik, vrata se otevřou, a černý táhne pána ven, zsinalého a napolo mrtvého. Tu vystoupí z lidu ovčák, vezme pána za ruku a čerta odstrčiv volá: "Odejdi, sice bude s tebou zle!" Tu chvíli čert zmizí, a potěšený pán líbá ruku ovčákovu, ptaje se ho, co žádá za odměnu. Když řekl ovčák, že dva pytle zlata, poručil pán, aby se mu ho tolik bez meškáni vydalo. Spokojen šel ovčák k druhému hradu, a též tak dobře jak u prvního pořídil. Rozumí se samo sebou že se kníže dost brzo o ovčákovi dověděl, neboť se beztoho pořád poptával, jak to s pány dopadlo. Když to všecko uslyšel, poslal vůz se čtyřmi koňmi pro milého ovčáka, a když ho přivezli, snažně jej žádal, aby se i nad ním smiloval a z drápů pekelných ho vysvobodil. "Pane můj," odpověděl ovčák, "vám to slíbit nemohu; jedná se tu o mě. Vy jste velký hříšník, ale kdybyste se chtěl docela polepšit, spravedlivě, dobrotivě a moudře svůj lid spravovat, jak se na knížete sluší a patří, pokusil bych se o to, i kdybych měl sám za vás jít do horoucího pekla." Kníže s upřímnou myslí všecko slíbil, a ovčák odešel, přislíbiv mu, že se v určitý den vynajde. Se strachem a hrůzou očekávali všude úplněk měsíce. Jak to zprvu knížeti přáli, tak ho nyní litovali, neboť od té chvíle, co se polepšil, nemohl si žádný hodnějšího knížete přát. Dnové ubíhají, ať je člověk s radostí aneb s žalostí počítá! Než se kníže nadál, byl za dveřmi den, ve kterém se vším, co ho těšilo, rozloučit se musel. Černě přistrojen, na smrt vyděšený, seděl kníže a očekával buďto ovčáka, anebo čerta. Najednou se otevřou dvéře, a černý stoji před ním. "Stroj se, pane kníže, hodina vypršela, já jsem tu pro tebe." Ani slova neodpovídaje, vstal kníže a kráčel za čertem na dvůr, kde nesmírné množství lidstva stálo. Tu se prodírá houfem ovčák celý upachtěný a běží rovnou k čertu, volaje zdaleka: "Uteč, uteč, sice bude s tebou zle!" "Jak se můžeš opovážit mě zdržovat? Nevíš-li, co jsem ti řekl?" pošeptal čert ovčákovi. "Blázne, mně tu nejde o krále, ale jde mi o tebe. Káča je živa a ptá se po tobě." Jakmile uslyšel čert o Káče, byl hned tentam a nechal knížete na pokoji. Ovčák se mu v duchu vysmál, a byl rád, že tou lstí knížete vysvobodil. Za to ho udělal kníže svým nejprvnějším dvořenínem a co vlastního bratra jej miloval. Avšak se také s dobrou potázal, neboť byl chudý pasák upřímný rádce a správný dvořenín. Ze čtyř pytlů zlata nenechal si ani krejcaru; pomohl jím těm, od kterých je správcové vydřeli.